Dnešní muži se věnují dětem, o domácnost se nestarají. Když před rokem 1989 žena požádala manžela, aby vzal jejich miminko na procházku, plížil se s kočárkem temnými uličkami. Co kdyby potkal někoho z kamarádů? Taková ostuda.

 

Dnes to žádný hřích není. Muži se učí milovat svoje děti, péči o domácnost ale stále nechávají na svých emancipovaných partnerkách.

 

Nyní se tátové se svými malými potomky hrdě ukazují. Fotky dětí si vystavují v práci na stolech a porady manažerů mnohdy připomínají dámské dýchánky: „Tak si představ, že Majda včera udělala pět kroků!“ Neříkejte, že ve svém okolí muže, kteří se rádi chlubí svými ratolestmi, nemáte. Dříve to opravdu nebylo tak časté, i když výjimky samozřejmě existovaly.

Stačí se zeptat pánů, kterým je dnes kolem padesáti. Když bývali čerstvými táty, ukazovat se s dětmi nebylo moderní. A povídat si o miminu třeba s kolegy v dílně? To ne. Řeči o dětech se považovaly za výhradně ženskou záležitost a u mužů vyvolávaly spíše posměšky typu: Bačkora. Nebo: Ten je tedy pod pantoflem. Což samozřejmě neznamená, že by tehdejší tátové měli své potomky méně rádi než ti dnešní. Jen nebylo běžné dávat otcovskou lásku veřejně na odiv. Sociologové však začali od devadesátých let dvacátého století používat pro generaci mladých tatínků výraz „noví otcové“.

Jsme šťastnější ženy?

Mluví dokonce v této souvislosti o fenoménu. Zatímco dříve bylo normou, že žena se doma starala o dítě a muž pracoval, aby je oba uživil, v druhé polovině dvacátého století se začalo ukazovat, že rodina může fungovat i naopak. Může, ale nemusí. Začalo být jen a jen na rozhodnutí obou rodičů, jak jim to vyhovuje. „Ve světě se na otce začala zaměřovat pozornost až v průběhu sedmdesátých let minulého století,“ vysvětluje Hana Maříková se Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která fenomén nových otců sleduje.

Různí sociologové, lékaři a psychologové tak došli k závěru, že muži i ženy jsou naprosto stejně schopni postarat se o malé dítě. Jen to muži nikdy dříve nedělali, protože k tomu neměli důvod. Neměli příklady, ženy to po nich nevyžadovaly, zkrátka to nebylo společenskou normou. Ostatně, uznávaný dětský lékař Zdeněk Matějček už dávno říkával: „Aby měl člověk své dítě rád, není nutné, aby je porodil. Také otcové instinktivně vědí, jak s dítětem mateřsky zacházet.“

Zdá se tedy, že maminky žijící na přelomu dvacátého a jednadvacátého století musí být mnohonásobně šťastnější, než byly jejich mámy, babičky a prababičky. Co by za to dala v roce 1930 mladá žena, kdyby její muž naložil dítě do kočárku, vyrazil s ním na odpoledne pryč, ona si mezitím s přítelkyní zašla ke kadeřníkovi či do kavárny, zatímco doma by jí vrněla myčka a pračka. Tehdy nebyly ani myčky, pračky, ani takoví muži. Kdyby však toto dnešní muž odmítl, byl by nazván nemožným a nepoužitelným sobcem.

Podívejme se ale na tuto zdánlivě idylickou dobu, ve které žijeme, z druhé stránky. Když se nám muži tolik změnili k lepšímu, proč stále více manželství končí rozvodem? Proč je stále obtížnější najít si partnera a přibývá žen, které, svobodné ve věku kolem třicítky, zoufale touží po dítěti, ale nemají si ho s kým pořídit? To přece se zprávami o proměně mužů na úžasné nové otce vůbec nesedí.

Chlap domácí

Psycholog Jeroným Klimeš nazývá proměnu, kterou muži prošli, domestikací chlapa. Dříve přece muži museli sekat dříví, umět stavět či opravovat domy. „Nyní od nich ženy očekávají, že jim pomohou s dětmi, že s nimi budou dělat úkoly, pomohou doma při úklidu. Je to přesun mužů z exteriéru do interiéru a to pro ně není typická role,“ míní psycholog. Ano, teď můžeme namítnout, že ženy přece také prošly proměnou. Přesně opačnou proměnou, z interiéru do exteriéru. Z hospodyněk čekajících doma, až muž přinese výplatu, se staly samostatné osobnosti s vlastní prací a výdělky. Problém je v tom, že ženy si tou proměnou pomohly. Život je pro ně zajímavější, protože mají své peníze, koníčky, přátele. Muži přesně o toto už zmíněnou domestikací přicházejí. Jsou na tom hůř a cítí to. „Někdy mám pocit, že vlastně nevíme, co od mužů chceme,“ říká třiatřicetiletá Alena, matka pětiletého syna a čtyřleté dcery. „Můj otec by se mnou sám nikdy nejel na víkend a myslím, že ani nebyl schopen mi připravit večeři, když jsem byla malá. Tedy, nikdy to nedělal. Můj manžel naopak dětem bez problémů uvaří jednoduchá jídla a je s nimi v létě týden sám na chatě. Přesto se stále hádáme, protože mám pocit, že mi málo pomáhá. Srovnávám ho s mužem mé kamarádky, který doma klidně vezme vysavač a zapne pračku, což ten můj neudělá, i kdyby doma nebyly jediné čisté ponožky. Má pocit, že když se věnuje dětem, je to až až a domácí práce zůstávají jen na mně. Já bych se ale také raději věnovala dětem, než umývala nádobí a utírala prach,“ vypráví.

Podobně mluví i pětatřicetiletá Jarmila, novinářka, která tráví v práci hodně času, protože po večerech slouží jako editorka regionálního deníku. „Můžu svou práci dělat jen díky tomu, že muž je třikrát do týdne večer doma sám s naší šestiletou dcerou. Přesto mám pocit, že v domácnosti pomáhá málo. On má zase dojem, že už jen to, že je s dcerou doma, je zásluha, a proto v jiné dny může jen ležet a já ho mám za to obskakovat,“ vysvětluje. Navíc přiznává, že se setkává s nedůvěrou okolí. Slýchává: Co bys ještě chtěla, vždyť je skvělý, že malou hlídá.

Obě mámy přiznávají, že v nich hlodá stejná pochybnost: Nechceme od těch našich mužských vlastně příliš? A co vlastně od nich máme chtít? V čem nám pomáhají rádi a v čem jen proto, že je k tomu nutíme?

Češky jsou vytížené. A spokojené

Podobné problémy řeší většina partnerských párů a v poslední době se na ně zaměřují různé výzkumy. Tak například vědci z Michiganské státní univerzity prováděli rozsáhlý průzkum v amerických domácnostech, který měl zjistit, jak se změnil podíl mužů na domácích pracích a péči o děti. Výsledek? Za posledních čtyřicet let se třikrát zvýšila doba, kterou američtí otcové věnují svým dětem. „Problém je však v tom, že ženy zastávají takzvaně neviditelnou práci: plánování návštěv lékařů, nákupy, organizaci chodu domácnosti, úklid, zatímco muži vezmou dítě na hřiště či do kina a jsou kvůli tomu považováni za úžasné,“ uvedla v závěru svého výzkumu, který citovala ČTK, socioložka Pamela Smocková.

A teď pozor, podobný výzkum proběhl i v Evropě. Češky z něho vyšly jako ženy s extrémním zatížením. „Češky pracovaly ze všech účastnic ankety nejdéle. Byly to také ony, kterým manželé nejméně pomáhali s domácností a výchovou dětí,“ uvedl autor výzkumu Göran Laspo z univerzity v Göteborgu, kterého citovala ČTK. Pozoruhodné však podle něj bylo, že Češky svou situaci samy hodnotily jako velmi dobrou. „Zřejmě jsou na svou roli tak zvyklé, že o ní nepřemýšlejí kriticky,“ řekl.

Jsem rád se synem sám

Petr Hájek je pětatřicetiletý ekonom. Jeho žena pracuje v obchodě třikrát do týdne na odpolední směně a tak je na něm, aby vyzvednul syna ze školky a strávil s ním odpoledne. „Můj otec to nechápe a říká, že by s děckem měla být doma má žena a změnit kvůli tomu místo. Já jsem naopak rád, že jsme se synem sami. Máme na sebe čas a užíváme si to spolu. Problém je v tom, že další dny, když je žena doma, já chci mít čas na sebe. Chci s kamarády na pivo a na volejbal. Paradoxní je, že se pak po tréninku na pivu stejně bavíme o dětech. Co s nimi podnikáme, co už umí a tak, dokonce si vyměňujeme knížky o výchově dětí. Přesto je žena naštvaná. Myslí si, že trávíme málo času společně jako celá rodina, že bych se měl více věnovat jí. Takže se dost hádáme a mě to štve,“ přiznává.

Vyčerpaní otcové

Zdá se, že právě on nejlépe vystihuje celý problém, nad kterým bádají týmy sociologů a psychologů. Muži, kterým se říká noví otcové, se svým otcovstvím poněkud vyčerpávají a mnohým pak nezbývá čas či chuť fungovat i jako manželé, kteří stejně nadšeně jako o děti pečují i o své ženy. A ženy, přestože emancipované, zaměstnané a s vlastními výdělky, toto od svých mužů stále čekají, stejně jako to čekaly hospodyňky před sto lety.

Co s tím? Jako nejlepší rada pro maminky se tak asi jeví vrátit se na začátek tohoto textu. Tedy uvědomit si, že taky mohly žít v době, kdy muži na otázku: Vezmeš malého odpoledne do parku? reagovali větou: Zbláznila ses? Co kdyby mě někdo viděl?